Úvodní obrazovka
Hodina
Knihovna
Situace 11 je klíčová. Při samostatné domácí práci si žáci upevňují znalosti, které si osvojili v hodině. Tvůrčím způsobem užívají dovednosti, na jejichž rozvoj se výuka zaměřila. V zadání úkolu (psaní textu) se odráží herní role a komplexně propojují cílové kompetence. V navazující hodině poskytne učitel prostor k prezentaci a reflexi výstupů z domácí práce.
Učitel zadává domácí úkol. Žáci mají v rámci samostatné domácí práce vytvořit text v rozsahu jedné normostrany. Zaměření textu vychází ze zvolené role a navazuje na problémové okruhy, které opakovaně vystupovaly při práci s prameny. Jako podpůrný materiál dostanou žáci dopis od Ladislava Máchy bez bližšího určení kontextu (dopis ke stažení).
Navrhnou text, který by představil osobu Josefa Toufara a příběh číhošťského zázraku návštěvníkům obce (na webu, na informačních panelech).
Napíšou zprávu o událostech v Číhošti, která vyjde v denním tisku a na webu k výročí Toufarovy smrti.
Zdůvodní v právním rozboru, kdo nese vinu za Toufarovu smrt, a navrhnou trest, případně jiné právní řešení historie číhošťského zázraku.
Shrnou závěry vyšetřování do úřední zprávy, v níž na základě důkazů osvětlí číhošťské události (kdo, co, jak, kdy, kde a proč).
Učitel zváží, jak výstupy ze samostatné práce žáků následně prezentovat (společné čtení, vystavení na nástěnce ve třídě, prezentace na webu). V navazující hodině věnuje výstupům samostatné práce dostatek prostoru.
Domácí úkol představuje vrchol poznávací situace. Žáci mají příležitost se znovu vrátit k otázkám a problémům, které vyvstaly z analýzy a interpretace pramenů. Mohou dále promýšlet perspektivu role, kterou si na počátku pátrání zvolili. Tvorba textu propojuje znalosti a dovednosti, představuje komplexní činnost, která synergicky provazuje dílčí poznatky a schopnosti žáků. V rámci samostatné práce se mohou znovu vrátit k pramenům a informacím, na něž v rámci výuky nebyl dostatek prostoru. Případný časový tlak na realizaci Historie 1950 může učitel kompenzovat v navazující hodině. Při prezentaci výstupů domácí práce se může s žáky vrátit ke konkrétním pramenům a problémům, na něž nebyl dostatek času.
Dopis Ladislava Máchy lze použít jako „falešnou“ stopu, která vytváří iluzi klíčového pramene, jenž odhalí historickou skutečnost. Obdobné předporozumění prameni může učitel přímo zdůraznit, aby žáky na tuto „falešnou“ stopu zavedl. Žáci posléze sami zjistí, že Máchův dopis nabízí jen další dílčí perspektivu událostí. Uvědomí si, že postoj k Historii 1950 nelze jednoduše opřít o archiv, ale o odpovědnou a argumentačně zdůvodněnou práci s prameny.
Číhošťský kříž (kovový kruhový podstavec a pozlacená dřevěná konstrukce) doposud nebyl nalezen. StB jej z kostela odvezla 30. ledna 1950, poté jeho stopy mizí. Oltářní kříž byl jeden ze tří totožných, které byly umístěny na trojici oltářů v kostele Nanebevzetí Panny Marie (další dva na bočních oltářích). Křížky vyrobil místní truhlář Šimek v roce 1901. Nabízí se otázka, proč StB kříž odstranila. Proč se nevrátil do Číhoště nebo nezůstal mezi dalšími předměty z vyšetřování zachován v archivu?
K řadě vyjádření k číhošťskému zázraku můžeme připojit úvahu Petra Pitharta, která vyšla jako předmluva k dotčené knize Františka Drašnera. Pithart zaujímá k celému případu stanovisko, které můžeme podnětně srovnávat kupříkladu s postojem kardinála Duky (předmluva ke knize Miloše Doležala z roku 2012). Petr Pithart klade důraz na pluralitu výkladů dějin. Připouští nejednoznačnost minulosti a smysl vidí již v otázkách, které si nad nejednoznačnými příběhy z minulosti klademe.
Jak se stalo, že 11. prosince 1949 se v číhošťském kostele při mši třikrát pohnul křížek na evangelní stranu („západním“ směrem), nevíme. Nevíme, kdo a jak s ním pohyboval, kdo podvod vymyslel a objednal. Vypadá to, že se to nejspíše už ani nedozvíme. S jistotou však víme, že P. Josef Toufar, farář číhošťský, zemřel v den druhého výročí únorového převratu (25. února 1950) a že jeho smrt byla několik let utajována.
Jako brázda za lodí – tak se minulost vždycky zavírala a zavírá před těmi, kteří se k ní obracejí. Dílem sama od sebe, jak stárnou a odcházejí její účastníci-svědci, dílem proto, že lidé se špatným svědomím úporně a vynalézavě zahlazují stopy po svých činech. V případě číhošťského zázraku vykonalo však daleko více než prostá ztráta paměti úsilí zahlazovačů: zároveň se zločinem pracovala tehdejší totalitní moc na jeho dezinterpretaci a na jeho zapomenutí. Jednou rukou bila obuškem bezmocné tělo a druhou, se stejnou důsledností, už vyráběla falešnou verzi toho, co se stalo. Tak skutečně dokázala, že o ubitém faráři Toufarovi několik let po jeho smrti nikdo nevěděl nic – šířila se dokonce fáma, že utekl za hranice a že je v Americe…
Má pak ale smysl psát o tom, co se v Číhošti na Ledečsku stalo, když víme s jistotou jen to, co se nestalo? Na rozdíl od detektivních a kriminálních příběhů, které nám denně podstrkují všechna média, dramatické minulé děje zůstávají často neobjasněny. Detektivky a kriminální příběhy nás tak systematicky klamou – asi proto, že chceme být klamáni: normální přece je, že víme vždycky jen část pravdy, že jen málokdy máme naprostou jistotu o tom, jak to vlastně v těch zašmodrchaných dějinách bylo. Co má však smysl vždycky, to je shromažďovat reálie a vzpomínky a vzpomínat – na lidi. Kdo byli ti, kteří roztáčeli krutou mlýnici dějin, jací byli jako lidé, kdo byli ti, kteří se do ní dostali, či kteří se jí dokonce vzepřeli? Kdo byl číhošťský farář Josef Toufar? Jaký to byl člověk? Jaký byl běh jeho života? Jak se dostal do příběhu s tragickým koncem?
DRAŠNER, František, Číhošťský zázrak: zpráva o P. Josefu Toufarovi, Praha 2002, s. 7.
