Úvodní obrazovka
Hodina
Knihovna
Situace 8 zaměřuje prostřednictvím filmu Číhošťský zázrak potřetí (1991, r. Jindřich Polan) pozornost žáků k pohybu kříže. Ukázka konfrontuje žáky s názory pamětníků. Jejich postoje (považují pohyb za zázrak či nadpřirozený jev) jsou pro žáky obtížně přijatelné, a podněcují je tudíž k zaujetí a argumentaci odlišného názoru. Učitel moderuje kontroverzi, podněcuje další možná vysvětlení zázraku.
Ukázka z filmu Číhošťský zázrak potřetí staví žáky do nové poznávací situace. Scéna dokumentuje veřejnou projekci filmu Běda tomu, skrze něhož přichází pohoršení (1950, r. Přemysl Freiman), která proběhla v roce 1991 v kině v Ledči nad Sázavou. V publiku jsou obyvatelé Číhoště a pamětníci událostí z roku 1950. Projekce byla spojena i s diskuzí o filmu a číhošťském zázraku, kterou moderoval katolický kněz Alois Kánský.
Ukázka zachycuje zajímavou situaci: obyvatelé Číhoště (mnozí pamětníci událostí z roku 1949 a 1950) sledují společně v kině po více než čtyřiceti letech film Běda tomu, skrze něhož přichází pohoršení. Jsou v roli diváků, což se podobá poznávací situaci žáků, kteří se také s časovým odstupem dívají na filmy o číhošťském zázraku.
Prostřednictvím dokumentu vystupuje před žáky otázka, která byla doposud v pozadí našeho zájmu o příběh Josefa Toufara. Prozatím jsme se zaměřovali především na okolnosti číhošťského zázraku: jak se to stalo, mohl mechanismus odhalený ve filmu fungovat? Vymezili jsme se vůči zkreslujícímu podání médií z roku 1950 (filmu, tisku i rozhlasu), a získali tak nedůvěru k vysvětlení, které nám dobové prameny zprostředkovaly. Věnovali jsme se též motivaci těch, kteří v příběhu vystupovali: proč by to dělali, s jakým cílem a prospěchem? V pozadí zůstala otázka: co se vlastně v Číhošti stalo?
Alois Kánský, průvodce snímkem z roku 1991, formuluje tuto otázku důrazně jako katolický kněz: byl to zázrak, nebo nebyl? Reakce přítomných pamětníků, jak ji zachytil filmový dokument, je překvapivě jednoznačná: byl to zázrak, či alespoň nadpřirozený úkaz. Celá situace – občané Číhoště společně sledují propagandistický dokument v kině, a navíc před objektivem kamery – je charakteristická pro dobu počínající transformace.
Můžeme předpokládat, že se většina žáků či studentů s postojem pamětníků neztotožní. Učitel může využít kontroverzní situaci k tomu, aby je podnítil k zaujetí a argumentaci odlišných postojů. Co se tedy stalo v Číhošti, když to nebyl zázrak?
Lze předpokládat, že žáci budou celou situaci zlehčovat, zesměšňovat. Učitel si může pomoci otázkou: Jak by podle vás měl vypadat správný zázrak? Účelné je co nejširší zapojení kolektivu ve třídě. Tomu může napomoci průběžné hlasování, které navazuje na dílčí závěry, k nimž žáci dospěli: Kdo si také myslí, že zázrak připravila StB, ať zvedne ruku.
Můžeme nějak doložit postoj samotného Josefa Toufara k pohybu křížku? Farář se ještě před zatčením vyjádřil k zázraku před věřícími v kostele. Zdůraznil, že význam události musí posoudit církevní komise královéhradeckého biskupství. Do té doby nelze hovořit o zázraku.
Postoj k pohybu kříže vyjádřil i v několika osobních dopisech přátelům. Citujeme z dopisu Karlu Poláčkovi z 11. ledna 1950:
Bylo to 11. 12. 1949, kdy jsem měl kázání a tu ku konci kázání jsem pravil: Uprostřed Vás stojí, kterého mnozí neznají, zde ve svatostánku je náš Spasitel. A při těchto slovech jsem ukázal na oltář. A tu, všichni, kteří se podívali směrem ruky, viděli, jak se kříž na svatostánku začal naklánět. Nejprve (když se díváš k oltáři) na pravo, pak zase na levo, zase zpět na pravo a na levo a pak se zastavil uprostřed, ale již se nedíval k hlavním dveřím, ale celý se natočil směrem na kazatelnu. Také se vychýlil do předu tolik, že za normálního vychýlení se musí zhroutit. Vidělo to 19 lidí, vesměs dospělých, z nichž řada mužů, všichni úplně zdraví a normální. Jeden z nich byl skoro nevěrec, který byl posledně v kostele na Velikonoce. Druzí se dívali na kazatelnu. Kteří to viděli, pod přísahou to napsali do protokolu, a ti, kteří byli vyšetřováni od SNB, to četníkům potvrdili, že to nebyla ani sugesce, ani zrakový klam. Je vyloučen i magnetismus nebo elektřina, neboť svatostánek i kříž jsou úplně ze dřeva a ani světlo na oltáři nebylo. Pohyb kříže vidělo zase několik lidí na Hod Boží vánoční a posledně značné vychýlení a obrácení doprava tuto neděli asi v poledne. Lidí zde je stále plno. Když je trochu pěkně, těch aut, motorek, traktorů. Ze všech stran. Z Nymburka, Kutné Hory, Čáslavě, z Moravy. V neděli zde byli doktoři z humpolecké nemocnice a pan opat z Želiva. My to zatím za zázrak neprohlašujeme, až jak to schválí komise, ale všichni v tom vidí nějaký zvláštní, nadpřirozený úkaz, který se přirozeným způsobem nemůže vysvětlit.
DOLEŽAL, Miloš, Jako bychom dnes zemřít měli, Pelhřimov 2012, s. 151.
V nedávné době se ke stejné otázce vyjádřil arcibiskup pražský Dominik Duka. Jeho postoj souzní se snahou královéhradecké diecéze o blahoslavení Josefa Toufara. Lze jej využít jako podporu při moderování diskuze ve třídě, jako doklad aktuálnosti a trvalosti názoru, že se v Číhošti jednalo o zázrak.
A tak jsme již více jak půl století stavěni před otázku, co se odehrálo v Číhošti. Kdo byl P. Toufar? Co má znamenat ten kývavý pohyb křížku v kostelíku v malé zapadlé vesničce? Zázrak? Jaký by měl smysl? Nebo to byl podvod? A čí?
[…]
A jak je to s tím křížkem? Krize naší víry vyrůstá z představy o mocném, velkém Bohu, který vše zařídí, a nám přitom není potřeba mnoho činit a riskovat. To ten druhý se musí za nás přeci zasadit, pomoci, obětovat se. To jsou zklamané naděje a často i totální absence skutečné lidské i náboženské víry. Mnichov, Únor, Srpen… Ten malý křížek s Ukřižovaným se nejen zakýval, ale sehnul se a Ukřižovaný pohlédl na svého kněze Josefa. On to ani nezpozoroval, ale pak při mučení, on, nehrdina, stal se pevným a obstál. Ten malý křížek napověděl i kardinálu Tomáškovi, co má napsat v listu 21. listopadu 1989: „Na našich utlačovatelích vidíme, jak krátkodechá jsou vítězství zloby, nenávisti, pomstychtivosti, bezohlednosti, zpupnosti!“ Bezmocný a potupený je mocný a vítězný. To je řeč, to jsou slova útěchy číhošťského zázraku. Kolik lží, podvodů, ale i bolesti a teroru bylo třeba na jeho umlčení. Nebojte se, malověrní!
DOLEŽAL, Miloš, Jako bychom dnes zemřít měli, Pelhřimov 2012, s. 9–11.
