Úvodní obrazovka
Hodina
Knihovna
V situaci 9 pokračuje konfrontace závěrů, k nimž se žáci prozatím dopracovali, s novými prameny. Z ukázky osobního dopisu, který příslušník StB Vratislav Lukšan v roce 1968 adresoval ministru vnitra Josefu Pavlovi, vyplývá závěr, že se StB nepodílela na inscenování zázraku. Nové zjištění vede žáky k tomu, aby přehodnotili dosavadní postoje. Učitel podněcuje žáky, aby vysvětlení zázraku znovu promýšleli. Otevírají se nové problémy a otázky.
Svědectví pracovníka StB z roku 1968 představuje další úhel pohledu na číhošťský zázrak. Jelikož se Vratislav Lukšan pokouší vysvětlit pohyb kříže, lze jeho dopis využít jako korekci ke stávajícím hypotézám. Učitel směruje žáky, aby na základě nových informací reformulovali stávající postoje k otázce Aloise Kánského: Byl to zázrak, nebo nebyl?
Vratislav Lukšan působil v roce 1950 jako redaktor Denních zpráv ministerstva vnitra. Právě Lukšan předčítal novinářům shromážděným na tiskové konferenci ministerstva vnitra (6. března 1950) zprávu StB o vyšetřování číhošťského zázraku. Patřil k těm, kdo byli o případu Josefa Toufara dobře informováni. V roce 1968 v reakci na články Jiřího Brabence v deníku Lidová demokracie napsal osobní dopis reformně smýšlejícímu ministru vnitra Josefu Pavlovi. Snažil se v něm ospravedlnit vyšetřovatele Ladislava Máchu od obvinění, kterým v souvislosti se smrtí Josefa Toufara čelil. V dopise se vyjádřil k rozšířeným vysvětlením pohybu kříže v kostele v Číhošti.
Zdroj: Archiv bezpečnostních složek, Personální spis Vratislava Lukšana, č. 1916-13.
Pohled Vratislava Lukšana jako zasvěceného představitele StB je pro pátrání důležitý, neboť problematizuje rozšířenou domněnku, že celý zázrak účelově inscenovala právě Státní bezpečnost. Je bezpečně doloženo, že se StB začala o události v Číhošti zajímat až v reakci na ohlas zázraku. Příslušníci rozhodně neoperovali v obci před 11. prosincem 1949, kdy došlo k prvnímu pohybu kříže. Tato zjištění mohou u žáků vyvolat poznávací nejistotu, která může být didakticky velmi produktivní, neboť je nutí k hlubšímu promýšlení problému a k reformulaci postojů. Učitel tento rozkladný a problematický rozměr svědectví zdůrazňuje, aby podnítil žáky k dalšímu pátracímu úsilí.
Po zkušenostech s předchozími prameny lze předpokládat, že žáci zpochybní důvěryhodnost pramene. Taková reakce na Lukšanův výklad událostí je žádoucí – vždyť svědectví podává příslušník StB. Pokud by otázku důvěryhodnosti zdroje neformulovali žáci sami, měl by ji učitel cíleně podnítit (viz doplňující otázky). Problém věrohodnosti Lukšanova svědectví může následně zasadit do širšího kontextu. Jak jsou dnes využívány informace z archivu StB? K čemu slouží? Jakou mají hodnotu?
Číhošťským zázrakem se dlouhodobě zabýval František Drašner. Tento regionální historik se podílel na natáčení televizního dokumentu Číhošťský zázrak potřetí (1991, r. Jindřich Polan). V pořadu vyloučil podíl příslušníků StB na inscenaci zázraku, ale odmítl též náboženské pojetí zázraku. Pokusil se vše vysvětlit racionálně, přičemž se opřel o osobní svědectví čáslavského fotografa Josefa Peškeho, který pro faráře Toufara pořídil sérii snímků číhošťského kříže a oltáře. Křížek se podle Drašnerova vysvětlení z roku 1991 zkroutil kvůli vysychání dřeva. Svatostánek prý podle svědectví Peškeho popraskal, což naznačuje, že dřevo „pracovalo“.
V knize Číhošťský zázrak: zpráva o P. Josefu Toufarovi František Drašner vysvětlení pohybu kříže změnil a nabídl další hypotézu. Zázrak údajně inscenovali místní funkcionáři KSČ, kteří se chtěli zavděčit nadřízeným. Předseda Okresního národního výboru v Ledči nad Sázavou Jaroslav Konopka a předseda Okresního akčního výboru Národní fronty František Sláma chtěli pomocí této provokace oslabit vliv katolické církve v regionu. Na Ledečsku se příliš nedařila kolektivizace zemědělství. Na vině byli dle místních funkcionářů KSČ právě kněží. Konopka a Sláma měli zázrak zinscenovat vlastními silami, bez pomoci StB. Oba hlavní tvůrci zázraku však museli mít pomocníka. Podle Františka Drašnera byl kříž skutečně napojen na mechanismus, ovšem jednodušší, než jaký byl představen ve filmu z roku 1950. Zpoza oltáře prý mohl pohyby kříže ovládat kostelník František Pártl.
V pátek 2. prosince 1949 se v Číhošti objevuje několik neznámých lidí. Nikdo je nezná, nic po nich nechybí, nic po nich nezůstává. Zkoušeli si tehdy číhošťský zázrak? Měli připraven čtvrtý, navlas stejný křížek, který byl jen lehce nasazen na hřebík v podstavci? Vyzkoušeli si nakloněnou plochu oltářní skříňky? Jak se potom zachová křížek? Dvakrát či třikrát se zakývá, nebo dokonce spadne? Jistě bude po uklidnění pohybu nachýlen ve směru sklonu skříňky! Zdá se to vše být jasné a prosté. Malý drátek nebude v šeru kostela vůbec vidět, jeho vytažení z praskliny skříňky může být nepozorovaně provedeno z prostoru za oltářem, a to se dobře naučil získaný pomocník. Ještě je zapotřebí zvolit vhodný okamžik pro pohyb křížku. František Sláma navštívil v dalším týdnu faráře Toufara a ten mu ochotně poskytl text svého kázání. Často ho měl připraven i celý týden dopředu…
DRAŠNER, František, Číhošťský zázrak: zpráva o P. Josefu Toufarovi, Praha 2002, s. 43.
