Úvodní obrazovka
Hodina
Knihovna
Situaci 2 otevírá série ukázek z hraného filmu In nomine patris (2004, r. Jaromír Polišenský). První z nich seznamuje žáky s tím, jak mohl historické události vnímat kněz Josef Toufar. Snímek domýšlí možnou reakci číhošťského faráře na zázrak. Žáci si při analýze a interpretaci ukázky kladou otázky. Učitel je směruje k tomu, aby porozuměli postojům aktéra historické události a pátrali po motivacích jeho jednání. Podněcuje zájem žáků o dobový historický kontext a jeho vliv na postoje lidí.
Ukázka pochází z hraného filmu, který se inspiroval skutečnými událostmi v Číhošti. Rozhovor faráře Toufara (Viktor Preiss) s neteří Marií Pospíšilovou (Klára Issová) představuje scénu, která se nezakládá na pramenech, ale byla v návaznosti na historické poznání událostí volně domyšlena. Mohla se odehrát podobně, není to však doloženo.
Ukázka zachycuje Toufarovu nedůvěřivou a spíše chladnou reakci na zázrak. Neteř Marie nadhazuje možnost, že by se vše mělo nahlásit. Toufar skepticky odmítá. Žákům se nabízí možnost, aby se zamysleli nad reakcí faráře na zázrak. Proč nebyl nadšen, čeho se obával?
Při práci s ukázkami z hraného filmu In nomine patris (2004) nám nejde o historickou přesnost popisu. Snímek je pro didaktické využití zajímavý právě tím, jak události domýšlí a modeluje několik aktérských perspektiv. Události v Číhošti se jeví z různých úhlů pohledu. Není podstatné, zda jsou postoje konkrétních postav zcela věrné, jako důležitější se jeví okolnost, že nám zprostředkují různé perspektivy.
Zaměřujeme pozornost žáků na problémovou situaci a postoje, které k ní farář Toufar a jeho neteř Marie zaujímají. Jde nám o to, aby žáci porozuměli hodnotovému kontextu, z nějž jednotlivé postoje vycházejí. Usilujeme o to, aby lidské jednání v rámci historické události zasazovali do odpovídajícího dobového kontextu. Film může vyvolat otázky, jež učitel s pomocí podpůrných informací (níže) zodpoví.
Vzhledem k tomu, že bude následovat několik ukázek z hraného filmu In nomine patris, připravujeme si půdu k reflexi zprostředkujícího média. Směrujeme pozornost žáků nejen na scénu, ale za ni. Jde nám o to, aby žáci promýšleli způsob, jímž konkrétní film zobrazuje minulost. Prozatím mohou srovnávat výrazové prostředky propagandistického snímku z roku 1950 a televizního filmu z roku 2004.
Farář Josef Toufar pohyb kříže neviděl. Byl odkázán na svědectví svých farníků. Zpočátku k události přistupoval s nedůvěrou. Zpráva o pohybu kříže se však rychle šířila vesnicí i okolím. Farář musel k pohybu zaujmout nějaký postoj. Požádal o radu ledečského děkana Václava Slavíčka, který mu poradil, aby vše vysvětlil jako dobré znamení. Na podnět děkana vyzval Josef Toufar svědky, aby se mu přihlásili, že s nimi sepíše protokol. Shromáždil 19 zpráv. Svědectví hodlal odeslat královéhradeckému biskupovi Mořici Píchovi. Další neděli po prvním pohybu kříže (18. prosince 1949) komentoval Toufar události v kázání. V hodnocení byl střízlivý, nevykládal pohyb jako zázrak, ale jako vyznamenání pro farnost. Do kostela farář umístil „Vysvětlení k naklánění kříže 11. prosince 1949“ – v tomto krátkém textu byly stručně popsány události a připojen mnohoznačný komentář:
„Zjev se nedá vysvětlit přirozeným způsobem, neboť svědci jsou zdraví a normální, mnozí z nich kazatele ani neviděli (vyloučen klam i sugesce).“
DOLEŽAL, Miloš, Jako bychom dnes zemřít měli, Pelhřimov 2012, s. 385.
Pohyb kříže vyvolal pozornost Bezpečnosti. První se v kostele objevili příslušníci SNB z Ledče nad Sázavou (18. prosince 1949). Náčelník SNB František Goldbricht, který šetření vedl, nahlásil závěry na krajskou správu StB v Jihlavě. Předpokládal, že pohyb způsobil nějaký mechanismus, a vyhodnotil případ jako politický. Mezitím se však zpráva o zázraku dále šířila, do Číhoště putovali zvědavci i věřící ze širokého okolí. Aktivní přístup Josefa Toufara k propagaci kříže dokládá skutečnost, že si objednal reprezentativní snímky svatostánku u čáslavského fotografa Jaroslava Peškeho. Dne 14. ledna 1950 převzal od Peškeho 600 kusů fotografií, které byly rychle rozebrány. Přesto nelze Josefa Toufara považovat za kněze, jenž by aktivně vystupoval proti církevní politice státu. Může se zdát, že se spíše ocitl ve víru událostí a snažil se najít kompromis mezi loajalitou k církvi i státu. Dokládá to zejména skutečnost, že 18. ledna složil státu požadovaný slib věrnosti, jenž byl formulován následovně:
„Slibuji na svou čest a svědomí, že budu věren Československé republice a jejímu lidově demokratickému zřízení a že nepodniknu nic, co by bylo proti jejím zájmům, bezpečnosti a celistvosti. Budu jako občan lidově demokratického státu plnit svědomitě povinnosti, jež vyplývají z mého postavení, a vynasnažím se podle svých sil podporovat budovatelské úsilí směřující k blahu lidu.“
Církevní tajemník ledečského ONV zhodnotil Toufarův postoj k přísaze ve zprávě Státnímu úřadu pro věci církevní v Praze příznivě:
„Podepsal klidně a bez rozpaků. Přátelsky pohovořil o svých osobních těžkostech života a přednesl požadavek opravy kostela. Zval předsedu ONV k návštěvě a jeví známky rozrušení událostmi kolujícího zázraku. Platově jest úplně spokojen. Sám prohlašuje, že fyzicky to není možné, že by to byl zázrak.“
DRAŠNER, František, Číhošťský zázrak, zpráva o P. Josefu Toufarovi, Praha 2002, s. 51n.
Deset dní nato (28. ledna 1950) byl Josef Toufar v Číhošti zatčen StB a odvezen do Valdic k vyšetřování.
