Úvodní obrazovka
Hodina
Knihovna
Situace 6 se zaměřuje na lékaře, kteří Josefa Toufara operovali ve státním Borůvkově sanatoriu. Ukázka z hraného filmu In nomine patris (2004, r. Jaromír Polišenský) rekonstruuje události na základě pramenů. Perspektiva lékařů obohacuje mozaiku pohledů o sociální kontext, který lze podnětně vztáhnout k hodnotám (lékařské etice). V průběhu analýzy a interpretace ukázky vede učitel žáky k tomu, aby se zaměřili na porozumění profesním postojům lékařů a zdravotního personálu. Podněcuje žáky, aby promýšleli alternativní možnosti jednání a vztahovali je k hodnotám. Žáci si uvědomují, že hodnocení lidského jednání v historii úzce souvisí s utvářením jejich vlastních hodnot. Učitel orientuje pozornost žáků k dobovému historickému kontextu a jeho vlivu na postoje lidí.
Vyšetřovatelé StB se snažili Josefa Toufara donutit k přiznání, používali přitom násilí. Zdravotní stav číhošťského faráře se zhoršil natolik, že musel být kvůli prasklému žaludečnímu vředu a následnému zánětu pobřišnice operován ve státním Borůvkově sanatoriu v Legerově ulici v Praze. Jako pacient byl veden pod falešnou identitou (Josef Zouhal). Přes úsilí lékařů Toufar na následky zranění zemřel.
Filmová ukázka zachycuje operaci, která proběhla 24. února 1950. Průběh lékařského zákroku doplňuje drobná scéna, v níž se zdravotní sestra dotazuje primáře, pod jakým jménem má pacienta vést v evidenci. Slyšela totiž, že se příslušníci StB na chodbě o muži bavili jako o Toufarovi, ačkoliv je ve zdravotní dokumentaci veden jako Zouhal. Primář v této situaci zaujímá pragmatický postoj a podřizuje se nestandardním podmínkám.
Kompozice filmových ukázek skládá mozaiku různých profesních perspektiv. Jednotlivé postavy hraného snímku In nomine patris se na události související s pohybem kříže v Číhošti dívají z určitého společenského místa: jako faráři, místní příslušníci SNB, státní úředníci, důstojníci StB, jako lékaři. Prostřednictvím různých úhlů pohledu modelujeme poznávací situaci založenou na multiperspektivitě. Jaký vzdělávací cíl se za touto mnohostí skrývá? Zmnožení perspektiv se dotýká rámcového pojmu historie. Ačkoliv není povětšinou přímo reflektována, sdílejí žáci nějakou pojmovou konstrukci, jež odpovídá na otázku, co jsou to dějiny a k čemu ve společnosti slouží. Selský rozum (naivní epistemologie) tíhne k představě, že existuje jedna, objektivní historie, kterou lze pravdivě popsat a vyložit. Konfrontace různých a často obtížně slučitelných perspektiv směruje žáky k tomu, aby tuto naivní představu problematizovali. Jednotlivé aktérské úhly pohledu je upozorňují na význam společenského místa a role, z nichž je dění nahlíženo. Rámcová představa historie se pluralizuje, idea pevné historické skutečnosti ustupuje: žáci si uvědomují, že při hodnocení historických událostí musí přihlížet k jejich aktérům a vnímat pluralitu sociálních perspektiv. Historie již nemá pevný, ale spíše proměnlivý (tekutý) charakter. Není již jen časově a prostorově uspořádaným souborem faktů. Žáci si ji mohou představit jako dialog mezi přítomností a stopami minulosti: vedle znalostí zde hrají důležitou roli též pojmy a dovednosti (otázky, které minulosti prostřednictvím pramenů klademe).
Josef Toufar měl první vážné zdravotní problémy při návratu z rekonstrukce zázraku, která v režii StB probíhala v číhošťském kostele v noci z 23. na 24. února 1950. Právě při nočním cestě do věznice ve Valdicích mu zřejmě praskl žaludeční vřed a došlo k perforaci žaludku. V brzkých ranních hodinách v sobotu 25. února informoval velitel věznice Stanislav Ludvík vedení StB v Praze o tom, že stav Josefa Toufara je kritický. Rozjela se mohutná akce na záchranu jeho života. Toufar byl převezen do Borůvkova sanatoria v Legerově ulici v Praze, které sloužilo stranickým a vládním prominentům. Jelikož měl farář Toufar vystoupit na tiskové konferenci ministerstva vnitra k číhošťskému zázraku (konala se 6. března), vyvinuli důstojníci StB velké úsilí, aby přežil. Jeho smrt byla v dané situaci zcela nežádoucí.
Do Borůvkova sanatoria byl Josef Toufar dopraven v sobotu 25. února kolem druhé hodiny odpolední. Operace, jež byla v jeho případě nezbytná, však byla zahájena až v 18:20. Toufarův zdravotní stav byl totiž tak špatný, že nebyl schopen operaci okamžitě podstoupit. Lékaři jej museli nejprve stabilizovat, aby vůbec mohli přistoupit narkóze. Od perforace žaludku tak uběhlo více než 40 hodin.
Operaci vedl MUDr. Bohumil Špaček, asistoval vedoucí sanatoria MUDr. František Maurer. Při vyšetřování, které v roce 1968 vedl vojenský soud v Táboře, se oba lékaři shodli, že pacient byl ve velmi špatném zdravotním stavu. Měl po celém těle podlitiny, které svědčily o tom, že byl vystaven fyzickému násilí. Rozšířenou legendu o tom, že vyšetřovatel StB Ladislav Mácha dal Toufarovi vypít louh, však nepotvrdili. Po celou dobu pobytu číhošťského faráře byli v sanatoriu pracovníci StB. Z obavy před negativní reakcí veřejnosti byl pobyt Josefa Toufara v sanatoriu utajen. Pacient byl pod přísným dohledem, v dokumentaci byl veden pod falešným jménem. V roli zdravotní sestry hlídala průběh operace i následný pobyt pacienta na lůžku Věra Kantorová. Byla též svědkem Toufarovy smrti. Kněz zemřel 25. února v 20:35.
DRAŠNER, František, Číhošťský zázrak, zpráva o P. Josefu Toufarovi, Praha 2002, s. 113–133.
