Úvodní obrazovka
Hodina
Knihovna
Situace 7 se od profesních úhlů pohledu obrací k perspektivě obyvatel Číhoště. Při analýze a interpretaci ukázky z hraného filmu In nomine patris (2004, r. Jaromír Polišenský) by si žáci měli položit otázky, jak dění v obci a zájem médií prožívali místní, co si mysleli o zázraku či jak mohli faráři pomoci. Učitel připomíná i ostatní ukázky a související úhly pohledu. V obecnější rovině zdůrazňuje mnohost perspektiv jako důležitý nástroj pro poznání dějin a jejich kritické a odpovědné hodnocení.
Ukázka z hraného snímku In nomine patris zachycuje průběh natáčení filmu Běda tomu, skrze něhož přichází pohoršení (1950, r. Přemysl Freiman). Filmování v Číhošti proběhlo ve dvou dnech (1. a 2. března 1950). Scéna ukazuje, jak filmaři vycházejí z kostela. Pozornost je upřena na kameramana snímku Josefa Robka (Pavel Kříž) a režiséra Přemysla Freimana (Jiří Langmajer), který v hraném filmu vystupuje pod jménem Neuman. Obyvatelé Číhoště přihlížejí. Jeden z místních osloví režiséra. Chce se něco dozvědět o faráři Toufarovi, který je už ale po smrti (zemřel 25. února 1950).
Zachycená scéna obrací pozornost žáků k místním obyvatelům. Naznačuje perspektivu pasivních diváků událostí, jež směřovaly k tragické smrti faráře. Učitel orientuje žáky k tomu, aby tento úhel pohledu přijali a zamysleli se nad možnými postoji místních lidí k pohybu kříže, zatčení Josefa Toufara, natáčení propagandistického filmu.
Při promýšlení perspektiv jednotlivých aktérů Historie 1950 bychom neměli vynechat obyvatele Číhoště, jichž se události bezprostředně dotýkaly. Oni byli svědky pohybu kříže, oni poznali Josefa Toufara jako duchovního správce farnosti. Číhošť zažila na počátku roku 1950 vypjaté chvíle. Když se rozšířila zpráva o pohybu kříže, začali do vesnice proudit zvědavci nejen z řad věřících. Stísňující byla nepřehlédnutelná přítomnost Státní bezpečnosti, která vyvrcholila zatčením faráře, rekonstrukcí zázraku v noci z 23. na 24. února a natáčením o pár dní později. Po zahájení mediální kampaně k zázraku 6. března se stránky novin zaplnily zprávami o Číhošti. Jak to na místní působilo?
Perspektivu místních obyvatel nemusíme nutně spojovat pouze s dotčenými historickými událostmi v Číhošti. Modelovou roli obyčejného člověka - diváka můžeme využít k obecnější reflexi politické situace v Československu. Usilujeme o to, aby žáci promýšleli postoje řadových občanů ve vztahu k státnímu násilí, jež bylo spojeno s politickými procesy v období stalinismu. Přijetí tohoto úhlu pohledu na události vede žáky k tomu, aby si kladli otázky po možnostech jednání lidí a po hodnotových kontextech jejich postojů. Jak události prožívali? Věřili propagandě? Pokud ne, co mohli udělat a s jakými následky? Proč se neozvali na obranu nevinných lidí?
Místní obyvatelé nebyli státní mocí informováni o tom, co se dělo v návaznosti na zatčení Josefa Toufara. O smrti faráře se dozvěděli až v roce 1954, kdy úřady reagovaly na opakované žádosti Toufarovy neteře Marie Pospíšilové. Až 20. července roku 1954, tedy více než čtyři roky po událostech, ji informovali o tom, že strýc zemřel již 25. února 1950 na následky prasknutí žaludečního vředu.
Propagandistický snímek z roku 1950 podsouvá divákům představu, že zachycuje místní věřící na cestě do kostela a při mši uvnitř chrámu. Místní však ve filmu nevystupovali. Ve skutečnosti filmaři při natáčení využili komparz dovezený autobusem z Prahy (scéna s pohybem kříže). Další záběry zachycující příchod věřících do kostela natočili filmaři v rámci pohřbu, který se souhrou okolností konal v Číhošti právě v době natáčení.
Po roce 1989 se Josef Toufar alespoň symbolicky vrátil do Číhoště. Obec uspořádala 22. září 1990 slavnost, které se zúčastnily tisíce lidí. U příležitosti čtyřicátého výročí smrti místního faráře byl na hřbitově u číhošťského kostela odhalen památník, jehož autorem je sochař Roman Podhrázský. V roce 1992 byla na místní hřbitov přenesena symbolická hrst hlíny z hřbitova v Praze-Ďáblicích, kde byl Josef Toufar pod falešným jménem pohřben do hromadného hrobu.
Veřejně se mohlo o zákulisí číhošťského zázraku hovořit až v roce 1968. V Číhošti se objevil novinář Lidové demokracie Jiří Brabenec, který pátral po okolnostech Toufarovy smrti, a v květnu publikoval sérii článků o zákulisí případu. Jeho články vyvolaly velkou pozornost. Neteř a synovec číhošťského faráře (Marie Pospíšilová a Bohuslav Toufar) usilovali o vyšetření okolností strýcovy smrti. Případu se na jejich podnět věnovala vojenská prokuratura v Táboře. Vyšetřovatel StB Ladislav Mácha byl obviněn, a v červnu roku 1968 dokonce na krátkou dobu uvězněn. V kostele proběhly rekonstrukce, které vyvracely závěry filmu z roku 1950. Po invazi v srpnu 1968 se však situace zkomplikovala, chyběla politická vůle k vyšetření případu, soud skončil osvobozujícím rozsudkem. Míru zapojení místních občanů do veřejného dění kolem přešetření případu dokládá petice, s níž se občané obrátili na prezidenta Ludvíka Svobodu, aby protestovali proti propuštění Ladislava Máchy z vězení. Podepsalo ji tehdy 887 lidí (DRAŠNER, František, Číhošťský zázrak, zpráva o P. Josefu Toufarovi, Praha 2002, s. 11.).
